Archiv autora: admin

Nová kniha o pivovarech na Domažlicku

V listopadu vyšla nová kniha, která velmi podrobně mapuje historii i současnost pivovarnictví na Domažlicku. Jejím autorem je známý historik a pivovarský badatel Jan Jirák a nese název Domažlická chasa aneb Pivovary a pivovárky okresu Domažlice.

Kniha vyšla v domažlickém Nakladatelství Českého lesa a navazuje na před lety vydaný titul Chodská pivovarská chasa aneb Pivovary a pivovárky okresu Domažlice. V aktuální publikaci je však mnoho nových informací, takže i vlastníci této knihy mají důvod pořídit si novinku. Čtenáři v ní najdou mnoho nových informací, potěší i bohatá obrazová dokumentace.

Velký prostor je opět věnován historickému staňkovskému pivovaru, ale co je jistě zajímavé – je zde kapitola věnovaná domovarnictví na okrese. No a jedním ze tří představených domácích pivovárků je také náš Vikyvar. Velice si této skutečnosti vážíme a každému našemu štamgastovi knihu vřele doporučujeme.

Jedenáctky v jedenáctém roce

Jedenáctý rok existence našeho pivovárku bylo dobré si něčím připomenout. Čím jiným než pivem. A tak vznikla lehčí jedenáctka Cascade Pale Ale, která nám na konci léta a na začátku podzimu připominala náladu horkých dnů, kdy existovalo snad jediné myslitelné tekuté osvěžení. Nové pivo se pyšnilo i speciální etiketou.

Vedle tohoto „svrchňáku“ se na scéně o něco později, v listopadu, objevil jeho sourozenec, klasická česká ležácká jedenáctka, která již byla připravována s chmelem z letní sklizně.

Za pivem na sever Prahy

Praha je pro pivní cestovatele a objevitele město zaslíbené. Nepřeberné množství pivovarských i jiných hospůdek, k tomu možnost vydat se hlavním městem známými i neznámými uličkami, parky, tunely, nábřežími. To všechno jsou důvody, proč jsme na pražský pivní výlet vyrazili již počtvrté. A jistě nikoliv naposledy.

Cesta z podhůří Českého lesa do Stověžaté ovšem znamená – alespoň v našem případě – spolehnout se na servis naší železnice. Tedy, přesněji řečeno, železnice česko-německé, což se ukazuje být kámenem úrazu. Mnichovák mířící do stanice Praha-Vysočany, naší cílové destinace, nabral mnohaminutové zpoždění. Padá tedy rozhodnutí přesunout se do plzeňského mezipřistání najatým vozem po silnici, což vychází na jedničku. Rychlá jízda ovšem není nic platná. Na autobusovém nádraží je skupině pivních skautů – nutno podotknout, že naprosto střízlivých! – nástup do dálkového autobusu mířícího do krajů na severu odepřen. Polští bratři řidiči nám neudělali radost, takže pivní cestovatelé stejně musejí nasednout do vlaku (již ne do toho od Mnichova) a pokračovat na zmíněné Vysočany po kolejích. Ale celkové opoždění oproti časovému plánu naštěstí není nijak dramatické.

Z nádraží se sestava pivních objevitelů vydává směrem na Prosek, kde sídlí Minipivovar Beznoska. Pražská čtvrť, kterou si většinové obyvatelstvo českých zemí představuje jako velké sídliště, nás překvapuje klidem a hezkou vilovou zástavbou, své kouzlo má i vzhůru stoupající úzká stezka, často proložená schody.

Ale nakonec je každý člen expedice šťasten, že turistika na čas počká a konečně přichází na pořad dne pivní degustace. Beznoska, podnik založený v roce 2013, přivítá návštěvníka rozhlehlými a hezky retro laděnými vnitřními prostory, je ovšem možnost posedět i venku. A první srpnový den je v tomto směru volba jasná. Piv na čepu je celá řada, velice slušný výběr – a tak postupně padá do chřtánů žíznivců Chmelová devítka, Bezový cykloejl, Beznoska dvanáctka a witbier Diktát Bruselu. Na rozjezd velice solidní sestava. A protože již uhodilo poledne, není čas váhat a objednaný oběd je záhy na stole.

A jde se dál. Je třeba zdolat necelé dva kilometry, které výpravu dělí od dalšího bodu zájmu. Opouštíme vilovou čtvrť a krátce putujeme z kopce rušnou Vysočanskou třídou. V zátočině Nad Jetelkou zamíříme doprava z cesty a podél vinice Máchalka stále z kopce až nepražsky vyhlížejícím terénem pod tratí do parku Podviní. Další cesta vede podél říčky Rokytky, po levé straně je ragbyové hřiště, zajímavostí na cestě je torzo železničního mostu. Pak už jen odbočka vlevo a – před očima poutníků se zjevuje restaurace pivovaru Kilián. Kroky cestovatelů stanuly již na území další čtvrti – Libně.

Minipivovar Kilián vznikl nedávno, v roce 2021, a to za inspirace dílem spisovatele Bohumila Hrabala, jehož rodné jméno bylo právě Kilián. Expedice opět dává přednost posezení venku, tentokrát je to ve vnitrobloku, ne zcela útulném prostředí, ale k charakteru této části Prahy to patří asi víc než nějaká upravená zahrádka. S nedalekým ragbyovým stánkem souvisí jedno z piv na čepu – devítka Rugby Ale. S osobou zmíněného slavného spisovatele pak ležácká jedenáctka Bohoušek. Piva velice dobrá, směle k nim můžeme přiřadit také zdejší Sunny APA. Sedět by se navzdory velkému vedru mohlo dál, ale výpravu čekají ještě dvě zastávky.

Nedaleký minipivovar Kolčavka má bohužel zavřeno, a tak je třeba dojít po Čuprově třídě až do ulice Zenklovy, kde je na zastávce U Kříže očekávána tramvaj. Ta pivaře odváží do Kobylis na zastávku Ládví – a kousek od ní dominuje okolí velká budova pivovaru Cobolis s restaurací. Podnik sídlí v bývalém kulturním domě, což je na architektonické podobě stavení zřejmě z 80. let znát. Ovšem interiér je vzdušný, příjemný a stejně jako lákavé pivní portfolio moderní. Pojmenování pivovaru, založeného v roce 2018, souvisí s historickým názvem této pražské čtvrti. Sládek evidentně rád experimentuje, druhů a stylů má za sebou i při sobě požehnaně. Pivaři na výjezdu musejí konstatovat, že objednané vzorky jsou skvělé. A tvůrčího ducha v pozadí nezapřou ani jejich názvy. Konkrétně výčepní klasická desítka Předák, nečekaně lehký desítkový stout Kámen osudu a APA chmelená Cascade a Citrou pod jménem Nevada.

Venku se rozpršelo a zase přestalo, což pivaře vyzývá k poslednímu dílu dobrodružství. Vede k němu kilometr a půl dlouhá cesta pěšky, stále v Kobylisích, cílem je pivovar Bad Flash. Ten vznikl v roce 2014 díky spojení dvou pražských pivních barů Kulový blesk a Zlý časy. Od roku 2021 sídlí Bad Flash v areálu fotbalového klubu Admira. V prostorách pivovarské hospůdky, kde je varna krásně při ruce, snad dříve byly kabiny. Bývalí aktivní provozovatelé hry v míč kopané v řadách expedice rázem ožívají. Výčep v kabině! O co je prostředí prostší, o to lepší jsou piva. Tady pivníci konstatují – to nejlepší na konec! Je to tak, i přes spoustu pivních chutí na jazyku ta poslední v pomyslném žebříčku vyšplhá na první místo. V podniku nikdo jiný není, vypadá to jako na soukromé akci. Bikini Ale a Prostě ležák, výborná záležitost. Na další pokusy bohužel už není čas, a tak cestovatelé alespoň vyplení pivovarskou lednici a nezbývá než uhánět na metro a stihnout vlak domů. To se naštěstí podařilo…

Čas strávený poznáváním skvělých piv utekl jako vždy rychle, a tak se rodí smělá myšlenka – jeden den nestačí, co takhle naplánovat pivní víkend? Inu, je o čem přemýšlet…

Pivní turistická pouť. Etapa z Černošic do Kytína

Pivní pouť, pivovarská stezka. Máme rádi pivo i turistiku. Český ležák i jedinečnou českou krajinu. Odtud již není daleko ke sloučení obou radostí do jednoho celku. Cílem tohoto „projektu“, který má dlouhodobější charakter, je propojení vybraných českých pivních a pivovarských míst prostřednictvím putování naší vlastí. V rámci pivní pouti jsme již několik etap zvládli a prožili je se vším všudy – a protože se domníváme, že jde o putování nanejvýš inspirativní, věříme, že by mohlo posloužit i jako vodítko pro mnohé další pivní turisty.

Zde malá ukázka z připravovaného seriálu:

Zdolání druhého dílu turistické pivní pouti, tedy z Černošic do Rokycan, což znamená napojení na první, západočeskou cestu, jsme si naplánovali na začátek května 2026. Hlavně proto, že v tomto období by mělo být příznivější počasí, než které jsme při našem putování zažili před rokem v červnu. Skutečnost a zejména teplotní maxima z nadcházejícího měsíce potvrdila toto rozhodnutí jako správné.

Ovšem dostat se ráno a dopoledne dráhou do Černošic nemusí být pokaždé úplná selanka, nám se poštěstilo potkat nejen několik školních výletů, ale narazit i na zrušený vlak, náhradní autobusovou dopravu a další nevyžádané zážitky. Ale to tady rozebíráno nebude, každopádně odhodlaný pivní turista i s takovými komplikacemi musí počítat. 

S hodinovým zpožděním tedy vystupujeme na vlakové zastávce v Černošicích. V tomto sedmitisícovém městě, známém mj. vysokou koncentrací velkorysých secesních a funkcionalistických vil, zastávku neplánujeme. O žádném pivovaru nevíme, podle veřejných údajů tady nepůsobil ani v minulosti. Hned za nádražím se vydáme doprava, překročíme na přejezdu koleje a cestou do kopce míříme na konec zástavby. Ve srázu kdesi vpravo nad námi by měla být proslulá Krejčířova vila, z níž v roce 2005 arcilotr při domovní prohlídce unikl liknavým strážcům zákona. Ze silnice odbočíme vlevo a pokračujeme zalesněným porostem. Zanedlouho vkročíme na území CHKO Český kras a krátce poté i do přírodního parku Krásná stráň. Po levé straně máme nádherné výhledy do údolí Berounky, můžeme se podívat směrem, kterým vede naše další cesta. Je zřejmé, že nás za nějakou tu čeká docela prudké stoupání.

Nad Černošicemi
Pohled směrem k řece

Přicházíme do obce Karlík a lehce se stočíme doleva směrem na Dobřichovice, ale záhy je třeba odbočit doprava a jít – nejprve chatovou oblastí a posléze polní cestou – do části zmiňovaného městečka pod názvem Lety (ne, nejde o nechvalně proslulé místo docela nedávno značně medializované). Zde na nás čeká první pivní zastávka, pivotel MMX. Ten známe z našeho pivního výletu v únoru 2022, i proto se zdržíme jen krátce. Aspoň dvě piva jsou však nutností, posedíme na venkovní terase a ochutnáváme klasickou dvojici, tedy výčepní desítku a český ležák. Piva nezklamou, venku je už poměrně dost teplo, a tak přijdou vhod. Při dřívější návštěvě jsme ochutnali i stout, ten nyní v nabídce není. Je ještě před polednem, velmi prostorná restaurace však zeje podezřelou prázdnotou. Snad sem hosté váží cestu v pozdější době. Pivovar MMX je na scéně již od roku 2010, jeho moderní vysokou budovu nelze přehlédnout a s ohledem na značnou kapacitu podniku uvnitř i venku asi nebývá nutná rezervace.

V Letech na MMX

Za dalšího dva a půl kilometru, což znamená asi půlhodinku chůze, na nás čeká naše oblíbená a v minulosti již nejednou navštívená pivovarská restaurace v Řevnicích. Překročíme po mostě Berounku a podél řeky se blížíme k objektu, který je také unikátní, ovšem zcela jiným způsobem než ten letský. Pivovar totiž sídlí v krásně zrekonstruované nádražní budově postavené v roce 1862. Dlužno podotknout, že kdo ji někdy navštívil, vrací se do ní (nebo aspoň tyto návraty plánuje). Řevnice jsou město, kde vyrůstala nejlepší tenistka všech dob Martina Navrátilová. V pivovaru pak dlouhodobě vládne tradiční světlá desítka s dvanáctkou, ovšem v nabídce jsou obvykle i další piva – tmavý ležák i ejly. Dáváme si oběd, smažený květák s bramborem, a konstatujeme, že jídlo důstojně doplňuje kvalitní čepovaná piva.

Řevnické pivo

Jeden by rád poseděl déle, a i když máme již polovinu dnešní etapy za sebou, je třeba pokračovat dál. Před námi je náročnější část cesty. Stačí se podívat do mapy na výškový profil, čeká nás pořádný krpál. Vydáváme se opět do zalesněného prostoru a už na konci Řevnic je to hodně do kopce. Ale není se co divit, jsme v podhůří Brd.

Nad Řevnicemi

Jdeme a stoupáme po modré, po pravé straně máme známé řevnické Lesní divadlo. V letním období je dějištěm divadelních představení, pro zajímavost můžeme uvést, že v 80. letech se tady scházeli vyznavači zahraniční hudby, neb divadlo bylo dočasným domovem pro nelegální burzy západních gramodesek. Na rozcestí Pod Strážným se vydáme doprava, stále po modré, krátce nato míjíme vrch Babka (503 m n. m.) a u rozcestníku Pod Jezírkem se připojujeme na žlutou. Zastavíme se u pomníčku Jana Maršálka. Je připomínkou na tragickou událost z 1. ledna posledního roku první světové vojny – tehdy se zde konal novoroční hon a při něm obecní hajný Maršálek tragicky zahynul a nové republiky se bohužel nedočkal. Tady někde je i nejvyšší bod dnešní etapy (525 m n. m.).

Pomníček Jana Maršálka

U rozcestníku Jezírko už jdeme jen po žluté a míříme k další turistické křižovatce s názvem U Červeného kříže. Tady už víme, že jsme blízko cíli a další pivovarské zastávce. Nyní již cestou po červené (a zároveň po Svatojakubské cestě) mírným klesáním postupujeme k vesnici Kytín vzdálené tři kilometry.

Rozcestník Jezírko
Cesta do Kytína

V Kytíně naše dnešní cesta končí. Zdejší pivovar byl otevřen v roce 2017 a také sídlí ve velice hezké budově, která na první pohled vypadá jako adaptace starého domu. Zdání ovšem klame, pivovar má domov v nově vybudovaném stavení, které v každém případě oko milovníka nejen pivní architektury musí potěšit. V pivnici je varna, vše hezky pohromadě. A piva na čepu jsou výborná, desítka, dvanáctka, granátový ležák jedenáctka (tedy polotmavé), v lahvi se dá zakoupit vídeňský ležák. K pivu škvarková pomazánka se skvělým chlebem. Po zhruba dvaadvacetikilometrovém putování hotový ráj na zemi.

Pivovar v Kytíně
Varna
Kytínská desítka

Za zmínku (pochvalnou) stojí taktéž ubytování v areálu pivovaru, které splní požadavky i náročnějšího poutníka. My nároční poutníci nejsme, ale kvalitní služby ocenit umíme. Jen snídani je třeba si zajistit s předstihem – nedaleko je vietnamská pizzerie s krámkem, tam lze vše potřebné pořídit. Sluší se dodat, že středočeská pivovarská trojice na trase Černošice–Kytín je víc než povedená a zaslouží si pozornost.

Název hovoří za vše. Summer Ale. Co dodat?

Léto patří v našem pivovárku ejlům, neboli pivům typu ale. Po nedávné premiéře piva s chmelem Columbus jsme stvořili americkou klasiku, summer ale, lehčí pivko s využitím velice oblíbeného chmele Cascade. Ovšem abychom zde měli i domácí, přímo staňkovskou stopu (nepočítáme-li již tradičně použitou staňkovskou vodu), první chmelení obstaral na naší chmelnici vypěstovaný Sládek. Cascade je ovšem dominantní.

Hlavní sypání představuje slad Maris Otter, přidáno něco sladu mnichovského Cara Pils a trošku i karamelového.

Kvasnice jako obvykle Safale US-05.

A celkový dojem? Dobře pitelné, jemná hořkost, sušší dojem, aroma citrusové.

0-0x0-0-0#

Ostružinový kyseláč. Připomínka letní sklizně

Nedávno to byla v českém pivním prostoru rarita, netrvalo však dlouho a stala se z něj módní záležitost. Nyní už jde o styl, nad kterým se jen tak někdo nepozastaví. A v nabídce ho mívá mnoho malých pivovarů.

Kyselé pivo, kyseláč, sour ale. Pravda, pro pivaře-tradicionalistu ne zcela stravitelná záležitost. A je fakt, že se nedá pít ve stylu desítky, tedy několik (i více) kousků za večer. Ovšem kdo mu přišel na chuť, obvykle se k němu vrátí. Příjemná ovocná kyselost, svěží chuť, prakticky bez pivní hořkosti. To jsou asi hlavní poznávací atributy.

V našem pivovárku jsme jako náš první kyseláč vytvořili ostružinový Philly Sour ale. Na konci léta 2025 se nám na zahradě podařilo sklidit opravdu velké množství ostružin, a tak myšlenka pokusit se o tento pivní styl přišla sama. Ale nechtěli jsme dělat kyseláč na zimu. Ostružiny jsme zamrazili, v mrazáku vydržely několik měsíců. Před aplikací jsme je třikrát rozmrazili a zase zmrazili, aby jim popraskala buněčná stěna a plody byly co nejvhodnější pro naše záměry.

Sypání obstaraly slad plzeňský a pšeničný, dále ovesné vločky, chmelovar proběhl jen hodinový a s velmi nízkou dávkou doma vypěstovaného chmele Sládek. Kvasili jsme při trochu vyšší teplotě (22–24 ⁰C) kvasinkami Philly Sour, v závěru procesu jsme přidali rozmražené ostružiny, které jsme ještě trochu podpořili (kvůli chuti i barvě) nepatrnou dávkou pektinázy. Alkohol těsně pod pěti procenty.

Pivo má krásnou červenou až lehce fialovou barvu, chutná opravdu tak, jak jsme očekávali. Jde o velmi osvěžující nápoj. A i když s výsledkem můžeme být asi právem spokojeni, náš ostružinový kyseláč se asi nestane stabilním členem našeho výčepu. Ale byl to pokus, který stál za provedení.

Columbus Pale ale, jarní aromatické pivo

Čas od času se přihodí, že v pivovaru jsou nějaké surovinové přebytky, které nebyly zužitkovány podle plánu. A pak přichází čas experimentů.

To je náš případ, kdy jsme se na jaře 2026 pustili do piva, nyní zvaného Columbus Pale Ale. Už podle názvu je patrné, že podstatnou složku zde hraje americký chmel Columbus, zároveň ale i velice oblíbený Chinook. Na hořkost jsme jen mírně použili chmel Nuggett.

A slad? Základní sypání Pale Ale, k tomu přidáno trochu Red Intense a Cara Pils. Kvasnice pro tento pivní styl u nás prověřené a oblíbené Safale US-05.

Výsledkem je pivo velmi aromatické, cítíme citrusovou, borovicovou, květinovou vůni. Vzhledem k nižšímu obsahu alkoholu je pivo působí velmi osvěžujícím dojmem, ideální pro pozdní jaro a léto.

Zase do Prahy – tentokrát s Julií Roberts v patách

Další naplánovaná pivní cesta do Prahy připadla na sobotu 6. prosince. Hlavní město zkrátka a dobře stále láká.

Jeden z členů expedice konstatoval, že v noci před výpravou spatřil fotografické důkazy, že Staňkov v 80. letech navštívila herečka Halle Berry. Bylo to ovšem ve snu. Takže tvrzení poněkud stálo na vodě. Pivaři ovšem netušili, že na svém výletu budou mít na dosah jinou hollywoodskou hvězdu…

Ranní cesta vlakem a „mnichovák“ téměř bez zpoždění, akce začínala slibně. V přeplněném vagónu přišla vhod menší ochutnávka polotmavého Vikyvaru Jan Sobieski, kterou posléze doplnila dvanáctka od korporátního Radegastu. Někteří jedinci se zjevně nemohli dočkat hlavního města, protože kdosi nejmenovaný už Beroun považoval za Prahu.

Expedice se zpočátku vydala ve stopách říjnového výjezdu z roku 2023, protože se opět začínalo kousek od nádraží, dokonce na stejném místě. Jenže tehdejší pivovarskou restauraci Ossegg už v Praze nenajdeme, na stejné adrese nedaleko od Karlova náměstí je dnes Pivovar Římská. Pod tímto názvem v této části Vinohrad působí od roku 2024 a dlužno dodat, že na kvalitě se ničeho neubralo. Blížil se čas oběda, a tak se někteří dali i do hledání v jídelním lístku, samozřejmě za paralelního testování místních piv. A ta můžeme hodnotit veskrze pozitivně. Snad nejvýše by na pomyslném žebříčku mohla trůnit zdejší světlá ležácká dvanáctka (ze stylově římskými číslicemi jako XII), českou klasiku tady mají zvládnutou znamenitě. Ale i další kousky, ať už X, XI, polotmavá XIII či Red Ale (XI) stojí za doporučení. Totéž se týká i kuchyně. Za zvláštní zmínku stojí pivní krémová polévka z pivního sladu s bramborami a uzenými škvarky. Vynikající záležitost.

Jídlo a nějaké to pivo bylo na místě spořádat, neboť výpravu čekal delší turistický přesun. Další zamýšlená zastávka totiž byla vzdálená téměř tři kilometry, což u některých jedinců vyvolávalo až zděšení. Následovala tedy cesta Riegrovými sady a kolem kostela sv. Prokopa až vrchu Vítkov. Cesta vedla i velmi povědomou lokalitou, známou z jednoho českého filmu… kde to jen bylo? Správně! Vrchní, prchni! Světla svítí, stěrače stírají! Prostě Žižkov nepostrádá kouzlo, navíc byl téměř vylidněný (jaký to kontrast se souběžně pod davy se téměř prohýbajícím Karlovým mostem).

A pak nic netušící pivaře, na které se možná z okna činžáku díval knihkupec Vrána – či snad inženýr Králík? – schlamstnul trochu tajemný Žižkovský tunel. I s tou zátočinou, od níž se jen pár metrů nachází proslulý atomový kryt. To by také byla jistě zajímavá výprava, ale pro běžného smrtelníka asi nedosažitelná…

Konečně pivní skauti vycházejí na denní světlo. A ačkoli jsou jen několik desítek metrů od další pivovarské mety, volí neplánované zastavení hned za tunelem v burgárně, kde ovšem čepují pivo Hákova parního pivovaru z Mlékojed. Nikdo z výpravy jeho vzorky dosud neokusil, a tak hned následuje objednávka ležácké jedenáctky a také ejlu s názvem Lemongrass. A do Mlékojed letí pochvala. Zároveň přistál na nešifrovaný mobil jednoho z členů expedice nečekaný dotaz: „Potkali jste Julii Roberts? Je v Praze!“ Dychtivci rázem žhaví své smartfouny a vskutku – slavná Pretty Woman je možná někde poblíž, bude ve stověžaté točit reklamu.

Ale další pivní poznávání dostává před neplánovaným setkáním s hollywoodskou star přednost. Sotva pětice poutníků opustí Hákovy pivní pípy, rozezvučí se mobil vedoucího výpravy. „Kde jste, máte tady rezervaci!“ V podniku Pivo Karlín se staňkovsko-holýšovské sestavy evidentně již nemohou dočkat. Před zraky žíznivých se záhy zjeví futuristicky pojatý objekt, v němž se nachází zmíněný podnik. Rovněž velmi moderní interiér nového karlínského pivovaru s technologií všem na očích, tady se architekt docela vyřádil. Po zapadnutí do pohodlného boxu padají pivní objednávky. Světlá spodně kvašená jedenáctka, černý ležák a také ananasový ejl, který hned vyvolává vzpomínky na ananasáka od Vikyvaru. V létě určitě opět bude na čepu. Ale neodbíhejme – piva jsou solidní, prostředí zajímavé, byť možná ne tak útulné, obsluha příjemná. Ovšem pro minipivovarskou hospodu je trochu zarážející absence místních tácků (místo nich se pivo pokládá na ty prazdrojácké). A ne úplně příjemné překvapení přinesla i cena za karlínskou desítku v litrové petce, kterou si někteří rozhodli odnést s sebou. Skoro jako za láhev nějakého pozdního sběru z vyhlášené moravské vinice…

Akce se chtě nechtě blíží do finiše. Jako další tankovna poslouží o kousek dál výčep a pivovar Dva kohouti. V létě tady musí být opravdu rušno, ani teď v prosinci nešlo o místo k meditaci, ovšem pivo na stojáka se dalo celkem v klidu a kohouťácký ležák zaslouží uznání.

Venku padla tma. Je tady další info ohledně polobožské Julie – nakupovala v sekáči, tedy chtěla nakupovat, jenže jí nějaké hadry nechtěli prodat, protože měla jen dolary! No to se podívejme… Že se radši nepřipojila k pivní výpravě, tam by za ni pivo určitě někdo ochotně zaplatil a i do toho sekáče s ní zaběhl. Nebo ne? Jenže cesta Staňkov–Hollywood se protentokrát neprotla.

A tak přichází poslední zastávka, kterou je pivovar Fuze již v další pražské čtvrti, na Novém Městě. Předchází ho velice dobrá pověst, takže zvědavost je neskrývaná. Faktem je, že piva mají skutečně dobrá. Těžko říct, jestli jsou toho dne nejlepší, ale výběr velmi slušný a chutný, což se týká ležáků i svrchňáků. Také tady je interiér dosti zajímavý a popravdě řečeno, určitě by stálo za úvahu se sem vrátit, protože nabídka je pestrá. Vtipně řešené názvy piv utkví v paměti – inFuze, transFuze, Fuzenáč… A prý tady mají i výborné jídlo, což však expedice prověřit nestačí.

Přiblížil se totiž odjezd a je třeba se včas dopravit na hlavní nádraží. Místenky do Pendolina zakoupeny včas, a tak cesta k domovům směrem na jihozápad probíhá klidně. Pro jednoho z výletníků ale večer zdaleka nekončí – je rozhodnut prodloužit si sobotu ještě kulturním zážitkem v podobě návštěvy taneční zábavy se skupinou Brutus. Ano, i tak může končit pivovarská expedice.

Samotnou akci lze hodnotit pozitivně. Opět. A kam povede cesta příště? To zatím netuší nikdo. Neprobádaných cílů je tolik, že by se dalo jezdit víkend co víkend. Ale takový program by pivníci doma asi jen těžko protlačili…

Desetiletí uzavíráme „Černým kozlem“

Rok 2025 (stále ještě) je desátým v existenci našeho pivovárku. Žádná speciální oslava nebyla, jubileum jsme se snažili podpořit pivem z naší varny. A pokud možno co nejpestřejším rejstříkem.

Poslední pivo, které Vikyvar letos připravil je… Černý kozel! Pamětníci a sběratelé etiket vědí, že to bylo černé pivo z produkce bývalého staňkovského pivovaru. No a jak lépe uzavřít naše desetiletí než přihlášením se k našim předchůdcům?

Ano, naše speciální pivo na oslavu našich deseti let je vyjádřením úcty k umu starých staňkovských pivovarníků. Naši verzi černého piva si dovolujeme u této příležitosti pojmenovat stejně. Samozřejmě s velkou pokorou, ale s touhou udělat co nejlepší produkt…

Pivo momentálně zraje, ale na konci prosince, na konci desátého vikyvarského roku, poteče proudem. A pochopitelně jsou tady i jubilejní etikety a slavnostní lahve.

Na čepu Staňkovská jedenáctka

Pokud víme, jedenáctistupňové pivo v pivovaru ve Staňkově nebývalo. My se k této oblíbené české klasice vracíme po několika letech, v minulosti naše jedenáctka dostala název Zahradník. Tentokrát vycházíme ze sypání v procentuálních podílech jako u desítky, ale poměr surovin jsme upravili na o něco málo vyšší obsah alkoholu. Ten činí 4,5 %.